Jak jsme cestovali, aneb 4 lidi, 16 dní a 3670 km - část 1.

Tak jsme se konečně vrátili do 21. století a žijeme v domě s internetem. Mam tak konečně možnost dohnat resty a trochu vám přiblížit, jak vypadalo naše cestování. Každ den jsem si udělal pár poznámek a teď z toho smolim články. Nebude to takové, jako kdybych to psal každý večer, ale na to opravdu nebyl čas, ani chuť. Tak aspoň takhle...

Den 1. | Výlet na dvoukolech

Konečně nastal den D a konečně jsme vyrazili na náš přibližně dvou a půl týdenní výlet. Na první den jsem naší výpravě nachystal výlet na kolech. Abychom si cestu trochu zpestřili, rozhodli jsme se, půjčit si tandemová kola. Nápad to byl vskutku výborný a první den tak nasadil celkem vysokou laťku.

Jediný zádrhel proběhl ve chvíli, kdy jsem se o pár kilometrů seknul, kde má být mnou vytipovaná půjčovna kol. Když jsme jí konečně našli, čekalo nás příjemné překvapení v podobě nižší ceny, než jsme původně čekali. Nikdo z nás nikdy na něčem podobném nejel a tak jsme z kol měli celkem respekt.

Trochu jsme poupravili původní plán jet celou dobu po tzv. Central Otago Rail Trail, což je cyklostezka vybudovaná místo železnice. Nechali jsme si poradit, výlet podél břehu řeky a zpáteční cestu právě po výše zmíněné trase, která ale měří myslím 180 km, takže jsme se záměrně projeli ještě dál. No nakonec jsme na kolech najezdili asi 60 km, což je na dvoukola poměrně slušný výkon.

Ale zpátky na začátek, do úlohy řidičů kol se pasovali Lukáš a Olča a pomalu jsme se vydali na začátek trasy. Nejprve opravdu pomalu, protože nikomu se moc nechtělo nasedat. Nakonec jsme se přeci jen s Lukášem odhodlali a vypadalo to asi tak, když malýmu klukovi poprvý sundaj z kola přídavná kolečka. Dost jsme se kymáceli, ale naštěstí jsme to ustáli. Byl to ale asi dost komický pohled.

Na začátek cyklostezky podél řeky z Alexandry do Clydu jsme ale dorazili. Když jsme ovšem viděli kopeček, který máme sjet, tak jsem docela proklínal chlápka z půjčovny, kam nás poslal. Ani jedna dvojice si na něj netroufla a kola jsme raději vedli. Po pár zmatcích jsme konečně vyrazili správným směrem. A začala pravá sranda, protože jet na dvoukole v terénu, kde bych měl asi občas problémy na normálním kole byl parádní zážitek. Holt klasická cesta lesem, mírné kopečky, dřevěné lávky a úzké dřevěné chodníčky, po kterých jsme museli jet – pěknej adrenalin.

Oproti tomu cesta po bývalé železnici už tak záživná nebyla a s koly už jsme se celkem dobře sžili. Rozhodl jsem se tedy, že také vyzkouším jaké to je, držet přední řídítka. Tohoto rozhodnutí jsem málem litoval o pár okamžiků později, kdy jsme přejížděli starý rozvrzaný dřevěný mostek, který mě tak rozhodil, že jsem jen o malý kousek minul sloupek, který byl na jeho konci. Řízení jsem tak zase na pár kilometrů přenechal Lukášovi, ale když jsem to zkoušel po druhé, cesta už proběhla naprosto bez problémů…

Po vrácení kol jsme nakoupili maso a jeli si ho k jezeru ugrilovat. Celkem zábavné bylo, když Venca vyprávěl, jak ho hrozně překvapilo, že chytil v rádiu Landu, po chvíli si ale uvědomil, že to vysíláme my (přehráváme tak písničky z flashky, teda než jsme jí ztratili, ale ona se zas někde objeví…) a držel zbytek cesty blízko za námi.  Pak jsme se vrátili do kempu, kde jsme se osprchovali a vyrazili zase o kus dál. Spaní jsem měl vyhlédnuté zdarma v kempu DOC, kam vedla hodně zajímavá cesta, která sama o sobě byla dost hrbolatá, ale víc nás zaujalo to, že jsme de facto projížděli ohradou s krávami, které nám museli uhnout. Ale do kempu vedle dávno opuštěného a polorozpadlého hotelu jsme přeci jen dorazili. Konečně jsme si tam i uklidili věci, které jsme jen tak ledabyle naházeli do auta, což je celkem vtipně zdokumentováno na fotkách.

Na závěr dne jsme popili trochu vína a oslavili tak první den našeho společného cestování, který dopadl nad očekávání dobře. 

Den 2. | Omarama Clay Cliffs, jezera Pukaki a Tekapo a zbytečná cesta do Aoraki

Až na mraky sandflajů (místní komárci, kteří člověku dokážou dost znepříjemnit život) se nám spalo dobře a mohli jsme se tak přesunout dál. Cestu zpátky na hlavní silnici nám komplikovali nejenom krávy, ale nově i ovce a zajíčci. No aspoň jsme se nenudili.

Prvním cílem druhého dne byly pískovcové skály Omarama Clay Cliffs. Ráno ještě bylo hezky, takže výlet sem se vydařil. Jediným zádrhelem byla neschopnost druhého auta dostat se až na parkoviště u skal, tak Venca nechal auto stát na cestě kousek před ním, za což nás nepochválili němečtí turisté, kterí dorazili po nás (hned jsme nad tím mávli rukou a navíc cestou zpátky jsme se sami přesvědčili, že projet se dalo, takže zase Němci vyvolávaj problémy, jako již v historii několikrát předtím…)

Od této chvíle se ale pomalu začalo kazit počasí, a když jsme dorazili k dalšímu cíli, nádhernému jezeru Pukaki, už začalo pršet a tak krása jezera naplno nevynikla. Celkem naivně jsme se vydali k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mt. Cook (Aoraki), zjistili jsme, že pršet jen tak nepřestane, tak jsme se zase vydali zpátky. Jediné pozitivum této cesty byla spousta veteránů zaparkovaných u jednoho hotelu. Když jsme dorazili k dalšímu jezeru Tekapo, počasí se stále neumoudřilo, tak jsme se uchýlili ke sledování filmu v autě. Nakonec se aspoň trochu vyčasilo a my se mohli projít a něco nafotit.

Nakonec nám to nedalo a vzhledem k lepšímu počasí jsme se vydali přespat zpět k jezeru Pukaki s tím, že když bude ráno hezky, vydáme se znovu do Aoraki.

Hodnocení článku: 
Průměr: 5 (2 hodnocení)
  • S novym strojem
  • Hlavně se namazat!
  • Řeka podél které jsme jeli
  • Svačina
  • Celá výprava
  • Nová kára
  • Auto bylo uklizený, pak teda...
  • Omarama Clay Cliffs
  • Cestou do Aoraki
  • Pěknej kostelík na břehu jezera Tekapo
  • Svatba
  • Chtěl na něj vylézt, ale já mu to zakázal
  • Tuhle fotku mam moc rád
  • Žabky u Lake Tekapo